Čtyři desetiletí v životě kapely lze charakterizovat jako jubileum více než významné. Navíc pokud jej slaví kapela mající co říct i v dnešní době. Nežijící jen ze své podstaty, ale schopna ještě stále přinášet zajímavé a kvalitní desky. Britští KILLING JOKE jsou jednou z takových. Kdo by si dokázal představit před těmi lety, kdy v londýnské čtvrti Nothing Hill vznikaly její první nahrávky a my si užívali socialistického ráje za železnou oponou, že frontman skupiny se jednou částečně usídlí i v našem hlavním městě?

Můžeme si o názorech Jaze Colemana na politiku a vůbec světové dění myslet své, ale jeho charisma a schopnosti složit výbornou kytarovou skladbu jsou něco, co jej neopouští ani těsně před šedesátkou. Spolu s riffovou mašinou Kevinem "Geordie" Walkerem zůstávají od počátku existence skupiny jedinými jejími stálými členy. Za ty 4 dekády si společně s dalšími skvělými hudebníky, zanechavšími svojí výraznou stopu v historii KILLING JOKE, prožili nejeden vzestup i pád, sebevědomé výkony i tápání. Pojďme si udělat 15 krátkých zastavení, znamenajících 15 řadových alb, které nám doposud tato anglická legenda zanechala.

Dějství první - o hledání identity v post-punkovém spáleništi

Killing Joke (1980)

Zvuk syntetizátoru startuje debutové album mladíků z britského Londýna, aby pak nahrávka samotná překvapila pronikavým kytarovým soundem a agresivním pojetím nejedné z jeho skladeb. Bezejmená deska disponuje ponejvíce něčím, co by se dalo nazvat svěžím a nespoutaným spiritem. Ten mnohdy spolehlivě vynahrazuje občas se vynořivší lehkou hudební nejistotu, kterou lze z tehdy ještě nepříliš zkušené kapely vycítit (zejmená odnikud nikam putující instrumentálka „Bloodsport“). Přesto už albová prvotina nabízí hned několik skvělých a ostrých new wave hitovek. „Pandemonium“, „Complications“, „The Wait“ anebo „Primitive“, kterou mimochodem v devadesátých letech skvěle zcoverovali HELMET, jsou dodnes právem považovány za hymny svého žánru i doby.

Jaz Coleman už zde předvádí své démonické vokální kreace, byť do pozdějšího plnotučně agresivního projevu ještě stále lecos schází. Geordieho riffy taktéž dávají jasně vědět, že zde vzniká nový orginální styl kytarového hoblování. Přestože zvuk ještě nekouše tolik jako již v blízké budoucnosti, z dobového hlediska šlo rozhodně o nahrávku ostrou a zlověstnou. Koneckonců potenciál (nejen) výšezmíněných skladeb funguje i v současnosti a taková „War Dance“ s ohledem k faktu, že jí i navzdory svému protiválečnému poselství a k nepříliš veliké Colemanově potěše, poslouchali američtí mariňáci během tankových bitev v operaci Pouštní bouře, dodnes nahání husí kůži. Džin byl tedy v roce 1980 definitivně vypuštěn z lahve a vše nasvědčovalo tomu, že už se zpátky jen tak nevrátí.

Nejlepší skladby: Requiem, The Wait, Complications, Primitive

8 / 10

What's THIS For...! (1981)

Plynulé pokračování prvotiny, avšak s razantnějším zvukem i temnější atmosférou. Ďábelská aura kolem kapely začíná naplno působit hned v první skladbě „The Fall of Because“. Klusavý rytmus a do zblbnutí opakující se kytarový riff vytvořily ideální kulisu pro Colemanovy hlasové kejkle a celkově neradostnou náladu. Zbytkové ozvěny punkového šílenství se prolínají s industriální odlidštěností a v některých skladbách jakoby skupina dokázala předvídat módu electronic body music („Butcher“, „Follow The Leaders“), jež propukla o několik málo let později.

Písničkovější forma z debutu je upozaděna ve prospěch zhudebnění pochmurných Colemanových vizí. Albu tak dominují strojově přesné rytmy a čím dál vyprofilovanější Walkerova kytara, ideálně souznící s Youthovou basou. Nejistota a nezkušenost, které občas brzdily debut, jsou ty tam. Skladby zní sevřeněji, sebevědoměji a v neposlední řadě i hrozivěji („Unspeakable“, „Madness“, „Exit“). Zkouší se i experimenty („Who Told You How?“), byť tyto se úzkostlivě drží v hranicích vytyčených pravidly nové vlny. Skupina zároveň pilně koncertuje, šokuje tehdejší publikum svojí bizarní image i pódiovou show, kterou z veliké části obstará samotný principál a tak nějak celkově kuje železo, dokud je žhavé. No a v neposlední řadě skládá a tvoří, vždyť přijít každoročně s novou deskou se tehdy považovalo skoro za samozřejmost.

Nejlepší skladby: The Fall of Because, Tension, Follow The Leaders, Madness

8.5 / 10

Revelations (1982)

Třetí album je rozhodující, říká se. Nadějné interprety buď definitivně etabluje na scéně a ty ostatní pak nemilosrdně pošle do historie. Skupina se rozhodla zariskovat a po osvědčené „domovské“ půdě se vypravila do studia v tehdy západoněmeckém Kolíně nad Rýnem, kde se jí ujal zkušený producent Conny Plank. Kooperace se zvukovým mistrem, který asistoval i u vzestupu KRAFTWERK a vůbec celého krautrockového hnutí, dopadla kupodivu více než dobře. Conny uvyklý na trochu jiné žánry dokázal velmi dobře vycítit, co nastartovaná a víceméně už usměrněná kapela potřebovala pro svůj progres. Album sice nezní tak nabroušeně jako jeho předchůdce, ale v každém případě nikoliv smířlivěji.

Pochodové rytmy „tribálních“ bicích bičují jednotlivé skladby s intenzitou uhánějícího kočího. Jaz Coleman lehce polevil v razanci svého vokálu, ale o to více je jeho zpěv/deklamace prostoupena jakýmsi neblahým pocitem brzkého a neradostného konce. Jakoby se nám jeho hlasem přimlouval zvěstovatel posledního soudu. Geordieho nástroj dávkuje riffy s neúprosnou intenzitou. Nejdříve vám svými neurotickými motivy poškádlí nervovou soustavu, aby vás pak vzápětí nemilosrdně rozsekal na marné kousky. Jediným limitujícím faktorem tohoto díla napěchovaného negativní energií a temnotou tak nakonec zůstává přeci jen lehounce přiškrcená produkce. To platí především o zvuku kytar, kterému se ve finálním mixu přistřihnuly jeho ostré pařáty. Být o něco průraznější, tak můžeme hovořit o jedné z netvrdších nahrávek své doby.

I navzdory tomu však album jako první v historii souboru vystoupalo do elitní dvacítky prestižního žebříčku U.K. Albums chart, když to dopracovalo až na 12. pozici. Jaz Coleman se tou dobou hodně zabýval okultismem a nebyly mu cizí ani konspirační teorie. Jedna z nich jej společně s Geordiem poslala v únoru roku 1982 na Island, kde měli v bezpečí přečkat Colemanem očekávaný armageddon. Tento ale nenastal, takže se musely řešit běžné starosti. Přesně takovou byl i odchod basáka Martina Glovera alias „Youtha“, který, jak již víme, KILLING JOKE opustil pouze dočasně. Jeho místo zaujal jistý Paul Raven, další to legendární persona v řadách kapely. Heslo „co rok, to nové album“ tak mohlo tedy být naplněno i o rok později...

Nejlepší skladby: The Hum, Empire Song, We Have Joy, Chapter Three

9 / 10

Fire Dances (1983)

Rok 1983. Zatímco u nás všehoschopní oportunisté sepisují nenávistné pamflety proti diverzní hudbě ze Západu, které navíc ani nemají odvahu podepsat vlastním jménem, nová vlna, jíž se soudruzi a místní hudební klany tolik báli, ve svém epicentru pomalu ale jistě klesá ke dnu. Co s tím udělají KILLING JOKE? Jedou si zatím v klidu stále to svoje, ale... „Ohnivé tance“ přinášejí znatelný posun v atmosféře a písničkové stavbě. V základu je to stále ten kytarový válec, poháněný šamanskými údery bicích, ale do tvorby anglické kapely se postupně dostávají další vlivy. Překvapivě jsou zde ke slyšení ozvěny britského chuligánského punku, ska anebo vábení „volání z Londýna“.

Taková „Feast of Blaze“ svojí rozdováděnou skočností ani nepopírá, že THE CLASH byli silnou inspirací. A co teprve jednoznačný party song „Let`s All Go (To The Fire Dances)“? V dosavadní historii souboru skladby absolutně neslýchané. O bohapustém kopírování se však v žádném případě nedá hovořit. To by každá z desítky zde zastoupených písní nemohla obsahovat typický rukopis skupiny, kdy oproti minulosti v mnohem optimističtějších motivech z pozadí stále číhá všudypřítomná ďábelskost Colemanova projevu, navíc podpořená nezaměnitelnou kytarovou hrou „Geordieho“ Walkera. „Fire Dances“ jsou v mnoha ohledech deskou přechodovou, aníž by bylo nutné tímto pojmem skrývat její nedostatky. Naopak, pro mnohé se právě díky své pestrosti a větší otevřenosti, při zachování původní živočišnosti projevu KILLING JOKE stává i nejlepším albem jejich osmdesátkové éry. Pro mě osobně oproti dvěma znamenitým předchůdcům ovšem znamená přeci jen nepatrný kvalitativní sestup.

Nejlepší skladby: Rejuvenation, Frenzy, Feast of Blaze, Let`s All Go (To The Fire Dances)

8 / 10

Dějství druhé - o zteči žebříčků a velikém rozkladu

Poprvé v dosavadní historii skupiny se na její nové album muselo čekat 2 roky. KILLING JOKE však v mezidobí rozhodně nelenili. V letech 1983 a 1984 vydali několik singlů, z nichž ten s názvem „Eighties“ lze s klidným svědomím nazvat ikonickým. Ještě minimálně o stupínek významnější událostí ale bylo představení producenta, jenž by se měl podílet na páté desce skupiny. Tím nebyl nikdo jiný než Chris Kimsey, známý především kooperací s THE ROLLING STONES na albech z přelomu 70. a 80. let. Co to mělo znamenat pro budoucnost londýnských? Mnohé už naznačila deska „Fire Dances“. Větší komerční úspěch, více hitů v hitparádách a celkově posun do mainstreamu. Otázka zněla, zda-li to tato kapela plná rostoucích eg bude schopna ustát a hlavně, zda-li se tím nezpronevěří svým kořenům.

Night Time (1985)

Odpověď zní – vše v pořádku, povedlo se! Není však pochyb o tom, že albem „Night Time“ se začalo natřásat sýto dělící otevřené fanoušky a ty, řekněme že konzervativnější. Podřízení se přímočařejší, místy až taneční rytmice a vzdušnější produkci, která otupila v minulosti tolik proslulou agresivitu kytarové hry jsou daň za velmi slušný komerční úspěch nahrávky. Skladba „Love Like Blood“ dodnes zůstává nejúspěšnějším singlem skupiny. Co je potěšitelné, ani tato chytlavá záležitost nepopírá minulost KILLING JOKE. Táhlý a typický ústřední kytarový riff, temnotou a melancholií procítěný zpěv Jaze Colemana a v „nesinglové“ (rozuměj v té delší) verzi skladby i repetitivní hoblovačka až do úplného závěru.

Ano, pryč byla ona nespoutanost a divokost raných nahrávek, ale na druhou stranu z ní stále dost nabízely písně jako „Night Time“, „Kings And Queens“ anebo „Multitudes“, byť již to bylo v poněkud mírnějším a rozvážnějším pojetí. Dříve razantní zvuk skupiny byl navíc výrazně prosycen soundem syntetizátorů a vůbec celkové ovlivnění tvorbou novoromantických kapel bylo více než patrné. Z jisté pozice to lze brát jako zradu rockových ideálů, ale na druhou stranu neproráží se právě takhle nové hudební cestičky? Až takové ambice si „Night Time“ přeci jen nakonec dělat nemohlo, ale právě jeho fůze stále silně přítomné rockové dravosti s jemnou zasněností dobových popových kapel ukázala novou a atraktivní tvář KILLING JOKE. V tuto chvíli se zdály být otevřené všechny možnosti. Navíc když deska dokázala v britském žebříčku vystoupat ještě o stupínek výše než její předchůdce (11. pozice).

Nejlepší skladby: Love Like Blood, Kings and Queens, Multitudes, Eighties

7 / 10

Čtěte také: KILLING JOKE - Profil diskografie, díl II / profil

Brighter Than A Thousand Suns (1986)

Šesté album skupiny ještě prohloubilo ovlivnění novoromantismem. Kde si „Night Time“ plnilo roli snaživého pozorovatele, je „Brighter Than a Thousand Suns“ už přímo ve víru dění. Fanoušky odmítnutá deska tím pádem propadla i komerčně a znamenala zároveň další zpřetrhaná vlákna táhnoucí se od vzniku kapely. Tolik dobové fakty. Skutečnost je s odstupem více než tří dekád ale o poznání komplikovanější. Z mého pohledu je album vyspělejší, sevřenější a nabízí kvalitnější písně než jeho předchůdce. Opětovná produkce Chrise Kimseyho ještě více okleštila zvuk kytar a poslala do popředí čím dál dominantnější klávesy, což, světe div se, funguje více než dobře ve skladbách jako „Adorations“ anebo „Love of The Masses“, které dodnes považuji za jedny z nejzdařilejších v historii KILLING JOKE. Na druhou stranu větší úskoky směrem k podbízivosti („Sanity“) mi ke skupině nikdy moc nešly a ani tato skladba, ač v zásadě dostatečně chytlavá a určitě ne laciná, není výjimkou.

Rytmy jsou ještě přímočařejší, kytarové linky průhlednější a motivy přístupnější. Jaz Coleman se až na závěrečnou, dodnes fantastickou jízdu „Rubicon“ už vůbec nepouští do agresivnějších hlasových projevů. Svůj hlas drží v intencích procítěného zpěvu a nutno uznat, že se poslouchá více než dobře. V „Love of The Masses“ podává excelentní výkon, díky kterému je tato naléhavá záležitost i po těch dlouhých letech natolik silná. Vůbec naprostá většina zde zastoupených skladeb z retrospektivního pohledu zcela obstojí a jediným jejich problémem tak asi zůstává fakt, že je mají na svědomí KILLING JOKE. Ano, ti KILLING JOKE, kteří ještě pár roků předtím svými koncerty bourali kluby a sály. Album sice z hlediska prodejů díru do světa neudělalo, soubor však úspěšně a za zájmu publika vystupoval dál, takže se zdálo být vše v pořádku. Opravdu ale jen zdálo.

Nejlepší skladby: Adorations, Twilight of The Mortal, Love of The Masses, Rubicon

7.5 / 10

Outside The Gate (1988)

Zdánlivá jednota totiž dostala velmi rychle trhliny, jakmile se o rok později započalo s nahráváním dalšího alba. „Outside The Gate“ zůstává dodnes asi nejvíce odmítaným, neřku-li přímo nenáviděným dílem KILLING JOKE. Deska, během jejíhož nahrávání byla odejíta půlka sestavy, totiž více než počin celé kapely připomíná sólovku Jaze Colemana. Zatímco Paul Raven z celého procesu raději záhy vycouval dobrovolně, Paul Ferguson byl vyhozen poté, co jeho hra nesplňovala Colemanovy nároky. Věrný Geordie ve slepované sestavě sice zůstal, ale na nahrávce samotné z jeho nástroje příliš ke slyšení není. Album se utápí v Colemanově velikášství, které je v přímém kontrastu se záplavou často až lacině znějících klávesových nástrojů, jež měly dodat jeho vizím monumentální rozměr. Vyšší umělecké ambice a kompoziční náročnost bohužel nebyly něčím, co by typický posluchač kapely vyhledával. 

Jestli je to škoda, je těžké posoudit i dnes, neboť ten starý lišák Coleman se i v tomto teritoriu a za daných podmínek (rozkol v kapele, zbytnělé ego...) dokázal pohybovat zkušeně a z této nevyrovnané kolekce vydolovat pár povedených songů. Ale znovu - jejich problémem je edice pod jménem KILLING JOKE, absolutně pošlapávající předchozí práci kapely. Úvodní protireaganovský manifest „America“ zaujme až kabaretně okázalým provedením. Chytlavá melodická linka, ironický podtext a celkově vkusně košaté aranžmá ale bohužel už nijak nenavazují na chuligánskou minulost kapely. To samé platí i o dalších tu více, tu zase méně povedených skladbách, které asi ponejvíce symbolizují pojmy jako maximalismus a teatrálnost. Nicméně i navzdory tomu lze v drážkách tohoto alba najít zdařilé momenty, které dokazují, že Coleman byl vždy solidní tvůrčí chameleon, schopný se najít v nejedné hudební poloze. Z tohoto důvodu nelze tuto ve vleku synth-popu pádící nahrávku úplně zatratit, přestože pro naprostou většinu fanoušků kapely asi nepředstavuje desku, ke které by se příliš často vraceli.

Nejlepší skladby: America, My Love of This Land, Obsession, Tiahuanaco

6 / 10

Osmdesátá léta tedy pro KILLING JOKE končily prizmatem nepovedeného alba a rozvrácených vztahů uvnitř kapely. Na obzoru už byly změny jak společenské, tak i v hudebním světě. Ještě nedávno svěží a perspektivní dravci byli zanedlouho považováni za dinosarury čekající na svůj definitivní konec a na jejich místo se tlačili noví nedočkavci, hodlající přepisovat zavedená pravidla. Výzva nejen pro tuto anglickou skupinu, která si v předposlední dekádě 20. století prožila svůj snový vzestup ze zaplivaných zkušeben až do hitparádových žebříčků. Nová dekáda se ovšem nehodlala ohlížet jak na jejich zásluhy na formování zvuku nové vlny, ani na originalitu kytarové hry, či pódiové prezentace. Všechno mělo být v mžiku zapomenuto. Dokáže se s tímto faktem neuspořádaná kapela poprat anebo to definitivně vzdá a přenechá pole mladým štikám? Dnes už víme, jak to celé dopadlo. K tomu všemu však vedla klikatá a náročná cesta. Devadesátá léta rozhodně nepatřila KILLING JOKE, ale podceňovat jejich ducha se v žádném případě nevyplatilo!

No a ještě si shrňme všechna videa KILLING JOKE z 80. let:

Let's All Go (To The Fire Dances) - album „Fire Dances“ z roku 1983
Eighties - album „Night Time“ z roku 1985, singl z roku 1984
A New Day - singl z roku 1984
Love Like Blood - album „Night Time“ z roku 1985
Kings And Queens - album „Night Time“ z roku 1985
Adorations - album „Brighter Than A Thousand Suns“ z roku 1986
Sanity - album „Brighter Than A Thousand Suns“ z roku 1986
America - album „Outside The Gate“ z roku 1988